Aktivismus v Bělorusku: důvěra lidí v možnost něco změnit je to nejdůležitější

S Jurijem jsem se poprvé setkal před třemi lety na parkovišti u nádraží menšího běloruského města Bobrujsk a od té doby jsme společně prošli opravdu hodně. Diskusí na téma jak více angažovat běloruské občany v aktivitách občanské společnosti jsme měli za ta léta bezpočet, ale tento byl nezvykle otevřený. Už jen pro to, že o strachu se s vámi v Bělorusku jen tak někdo bavit nebude.

Jurij je spoluzakladatelem jedné z nejúspěšnějších iniciativ v současném Bělorusku, Centra Gorodskich Iniciativ. Má už ze své podstaty velmi dobrý přehled o dění v běloruské občanské společnosti. Jako ne úplně typický Bělorus pak vidí trochu jinou optikou i své krajany. Na mou první otázku v čem podle něj tkví největší problém v práci s komunitami a obecně s celou běloruskou veřejností v Bělorusku, Jurij odpověděl:

Otevřeně říkám, že největším naším problémem je nedůvěra běžných lidí v možnost cokoliv změnit. Je v tom samozřejmě trochu strachu, ale také lenosti a alibismu. I proto je tak důležitá důvěra lidí v to, co děláš. Bez ní to nejde. To, že v tebe lidé věří, že mají důvěru v tvoje aktivity, znamená, že se nebojí přicházet s vlastními nápady, jsou ochotní se zapojit jako dobrovolníci a nebo třeba jen repostovat tvé posty na sociálních sítích.”

Ale jak takovou důvěru vybudovat v zemi, v níž je spousta aktivních lidí podezřelá a společnost na ně hledí s nedůvěrou? Zároveň oba dva víme, že ani režim často nedává příliš prostoru pro nějakou větší nezávislost a svobodu.

Od začátku bylo jedním z našich hlavních cílů, aby všechny naše projekty a kampaně byly veřejné a dohledatelné na našich sociálních sítích – to v tehdejším Bělorusku nebylo úplně běžné. Velká část aktivit různých iniciativ a organizací se odehrávala za zavřenými dveřmi, nebyly žádné posty na sociálních sítích nebo webových stránkách – hlavně na sebe neupozorňovat. My jsme se v CGI rozhodli pro maximální opak – dodnes můžete projít historii našich sociálních sítí, abyste viděli vývoj naší organizace a všechny články v médiích, která o nás psala. I díky tomu jsme si získali podporu lidí a na to navázaný vliv a respekt. Důvěra občanů města ve značku Centra Gorodskich Iniciativ je pro nás klíčová. Čím více nám lidé věří, tím méně se bojí účastnit se našich projektů nebo přijít na naše mítinky. To je patrné zejména při srovnání s mnoha dalšími organizacemi v Bělorusku – většina lidí jim nevěří, protože neví nebo nechápe, čím se zabývají.“

A jak se to projevuje na vašich projektech?

No my jsme se například ptali sami sebe proč má Tiplica takový úspěch a ukázalo se, že má dobrou pověst právě proto, že všechny projekty, které jsme naplánovali, byly také realizovány

——————————————————————————————

Tiplica – škola iniciativ

Desetiměsíční vzdělávací kurz pro nové aktivisty, kteří se pak následně budou aktivně podílet na rozvoji svého města. Kurzu se každý rok účastní 25 aktivních obyvatel města. Dokončí ho 18-20 a z těch nejlepších si CGI vybírá aktivisty pro své vlastní aktivity. „Máme možnost je tam v průběhu těch 10 měsíců sledovat – jak jsou aktivní, jaké mají nápady, co je zajímá za témata a proto si z nich můžeme vybírat ty, o kterých už víme, že do našeho týmu zapadnou a budou moci být v rámci naší organizace prospěšní.“

V tomto projektu je důležité, že jde o naprosto obyčejné lidi, často starší 30 let, kteří mají chuť něco dělat a často je to o tom, že se prostě chtějí zabavit nebo realizovat nějaký svůj nápad. V rámci Tiplici jsou všichni účastníci nuceni vypracovat svůj projekt a v nich máme zatím 100% úspěšnost – všechny projekty, které byly naplánovány, byly také realizovány. To není v Bělorusku úplně obvyklé, ale my se účastníky kurzu snažíme vést k co největší zodpovědnosti.“

——————————————————————————————

A co strach? Cítíš, že aktivitu běloruských občanů může prostě ovlivňovat strach? Nezabíjí to pak ten potenciál, který by mohl být realizován?

Samozřejmě, že lidé mají strach, ale jak už jsem říkal, často je v tom prostě jen lenost a alibismus. Vidím obrovský potenciál, stejně jako ty, ale iniciativy v Bělorusku se často ani o nic nepokusí, autocenzura funguje. A lidé, kteří by mohli mít skvělé výsledky, často najednou úplně obrátí – málokdo si dokáže uchovat nějaké své hodnoty – velmi často můžeš vidět, jak lidé mění své postoje a prodávají své hodnoty.

A kdybys měl srovnat to, jak by vypadala tvoje práce v Praze a jak vypadá v Mogilevě, co vidíš jako hlavní rozdíl?

„V Praze by to nejspíše bylo jednodušší a rychlejší – tady automaticky nastupuje autocenzura, jen tak si něco nedovolíme a i procesy odsouhlasení ze strany státních struktur trvají hrozně dlouho.“

Takže kdybys mohl, zaměřil by ses na odstraňování zejména té autocenzury v Bělorusku?

„Ono je to spojené s tím, co jsem říkal, když jsme se bavili o úspěchu. To, že v tebe a tvé aktivity lidé věří, znamená i to, že se nebojí být více aktivní a zapojovat se. Jen skrze tyto příklady úspěchů můžeš v Bělorusku u lidí dosáhnout nějaké změny v hlavě a toho, aby se třeba jednou přestali bát.“

Jan Paul, občanský aktivista a účastník projektu Community Building Lab